Toto řešení vyžaduje určitou zkušenost a používá se u zvláště obtížných podkladů, např. u lehké konstrukce s vnějšími (omítnutými) deskami. Tato varianta je velmi flexibilní, protože ji lze připevnit prakticky na jakékoli místo, ale montáž je relativně náročná. Předpokladem je většinou vnější a další vnitřní deska, mezi nimiž je dutina o velikosti cca 4–8 cm, která může být prázdná nebo vyplněna izolačním materiálem. Takové konstrukce byly v letech 1960–1980 typické pro montované domy v lehké konstrukci. Při řezu stěnou by zde byly odkryty 3 desky, jedna vnitřní (ze sádrokartonu), jedna vnější z vláknocementu nebo podobného materiálu a jedna střední, která se však počítá k vnější vrstvě, protože až za ní, dále uvnitř, se nacházejí nosné dřevěné sloupky. Ve výjimečných případech stačí i JEDNA pevná deska na vnější straně s dutinou za ní. Je však třeba vzít v úvahu, že v takovém případě působí veškeré zatížení pouze na jednu desku, což může vést k deformaci.

V ideálním případě jsou k dispozici 2 za sebou ležící desky s dutinou. Pokud je místo dutiny (pěnová) izolační vrstva, odfrézuje se z vnější strany pomocí vrtačky co nejvíce izolačního materiálu, aby kolem upevňovací osy vznikla co největší dutina. Poté se nasadí síto SD 16085 tak, aby pokud možno zachytilo druhou vnitřní desku, poté se síto spolu s okolním dutým prostorem vyplní kompozitnímaltou a vtlačí se a přilepí křížový držák WH 10151, WH 08111 nebo WM 08133. Alternativně lze také přilepit příslušné hmoždinky do síta, pak lze křížový držák později v případě potřeby znovu uvolnit. Lepení by nemělo být úsporné, optimální je použít na každý upevňovací bod celou kartuši malty. Po vytvrzení vznikne tlakově pevné spojení obou desek nebo alespoň „hrudka“ za vnější deskou, která vůbec umožňuje napnutí křížového držáku pomocí talířové podložky a stavěcí matice.