„Lanové systémy“ zní složitě, ale znamená to pouze, že lana nejsou instalována náhodně, nýbrž podle plánu. Začíná to u průměrů, tedy u otázky: Jaký průměr lana je kdy vhodný? Dále jde o ukotvení a vzdálenosti od stěn a nakonec o uspořádání pramenů: vodorovně nebo svisle? Křížem? Vzdálenosti mezi nimi, resp. „rozteče“? Pro to vše se pojem „lanové systémy“ jeví jako vhodný.

„Lanové systémy“ jsou sice hezké, ale od kdy se takové lanové systémy používají na fasádách? To nikdo přesně neví. Zelené stěny s dřevěnými mřížemi existují již více než 300 let, například pro pěstování ovocných stromů na mřížích v kuchyňských zahradách zámku Versailles ve Francii. Pravděpodobně od roku 1850 se pak používaly „dráty pro popínavé rostliny“, jak dokládá stará fotografie „oranžérie“ v Gothě. Používaly se holé železné dráty, které rychle rezivěly. Proto se občas sahalo i po měděném drátu (viz fotografie). Až do roku 1970 se každopádně nemluví o lanech, ale vždy jen o „drátech“. Většinou se jednalo o pozinkované ocelové dráty.

„Drátěná“ lana existují již od roku 1834, kdy byla vynalezena v Harzu pro těžbu v dolech jako náhrada za konopná lana. Pro ozelenění fasád se však raději používaly dráty. Byly tenčí a levnější. Podle některých údajů v ekologických knihách z 80. let se zdá, že od té doby se pro ozelenění začaly používat (pozinkované) ocelové lana. Skutečný triumf drátěných lan na fasádách však začal až v roce 1990, kdy se na trhu objevila cenově dostupná lana z nerezové oceli.

Protože nerezová ocel nekoroduje. Vše zůstává tak, jak je, a to i po 20, 50 nebo 100 letech... Společnost FassadenGrün se specializuje na opěrné konstrukce připevněné ke zdi, ale v sortimentu nechybí ani opláštění pro volně stojící konstrukce!