„Lanové systémy“ zní složitě, ale znamená to pouze, že lana nejsou instalována náhodně, ale podle plánu. Začíná to průměry, tedy otázkou: Jaká tloušťka lana je vhodná v daném případě? Dále jde o ukotvení a vzdálenosti od stěn a nakonec o uspořádání lan: vodorovně nebo svisle? Křížem? Vzdálenosti od sebe, resp. „velikost ok“? Pro to vše se zdá být vhodný pojem „lanové systémy“.

„Lanové systémy“ jsou sice hezké, ale odkdy se takové provazy používají na fasádách? To nikdo přesně neví. Zeleň na stěnách s dřevěnými mřížemi existuje již více než 300 let, například pro ovocné stromy v kuchyňských zahradách zámku Versailles ve Francii. Pravděpodobně od roku 1850 se pak začaly používat „drátěné mřížky“, jak dokládá stará fotografie „oranžérie“ v Gothě. Používaly se holé železné dráty, které rychle rezivěly. Proto se někdy používaly také měděné dráty (viz fotografie). Až do roku 1970 se v každém případě nemluví o lanech, ale vždy pouze o „drátech“. Většinou se jednalo o pozinkované ocelové dráty.

„Drátěná lana“ existují již od roku 1834, kdy byla vynalezena v Harzu pro těžbu uhlí jako náhrada za konopná lana. Pro ozelenění fasád se však raději používaly dráty. Byly tenčí a levnější. Podle některých údajů v ekologických knihách z 80. let 20. století je zřejmé, že od té doby se pro ozelenění používala (pozinkovaná) ocelová lana. Skutečný triumfální nástup drátěných lan na fasádách však nastal až v roce 1990, kdy se na trhu objevila cenově dostupná lana z nerezové oceli.

Protože nerezová ocel nekoroduje. Vše zůstává tak, jak je, a to i po 20, 50 nebo 100 letech... FassadenGrün se specializuje na opory pro popínavé rostliny připevněné ke stěnám, ale v sortimentu má také pletiva pro volně stojící konstrukce!